JAK JSEM ZAČALA CHODIT NA CROSSFIT (A ZASE RYCHLE SKONČILA)

V půlce ledna letošního roku jsem se přihlásila na kurz CrossFitu. Je to v poslední době hodně IN. Ale to opravdu nebylo důvodem, proč jsme si to chtěla zkusit. Zde je pár mých osobních důvodů:

1. Trénuju převážně sama. Párkrát do roka s kámoškou. A tréninky s Filipem opravdu nepočítám, neboť když už spolu trénujeme, má sluchátka a dělá, že tam nejsem... Takže jsem si chtěla zkusit, jaké to je, cvičit ve více lidech, jestli mě to bude motivovat a vybičuje k lepším výkonům. A třeba tam najdu spřízněnou duši, se kterou bych mohla cvičit...?

2. Chtěla jsem zkusit něco nového.

3. Když cvičím, vůbec se nepotím. Možná při poslední sérii kettlebell snatchů mám jeden čůrek na čele ( a mám z něj vždycky velkou radost, že se běžím pochlubit - Filipovi, Mateovi, Charlottě, sousedovi....) Takže crossfit proto, abych se (alespoň) trochu zpotila.

(Tady jsou Mateo a Charlotte, pozn. redakce)

4. Spálit tuk a trošku to "vysekat". Vždyť ty profi crossfiterky mají tak krásný břišáky! Mám sice kolem sebe moc hodných kamarádů a kolegů, kteří by řekli, jaký tuk na sobě mám na mysli, že žádný nemám. Mám. Na InBody jsem sice byla naposledy na podzim, ale tohle měření nejspíš nelže (kéž by) -> 12kg tuku - to je 48 kostek másla, chápete?!

Důvodů, proč začít, byl dostatek, takže jsem šla do toho a přihlásila se na měsíční kurz - 3x týdně. Tak a teď přijde ta část, kdy si mě moji crossfitoví kamarádi vymažou z přátel :-D Teď samozřejmě přeháním, ale vzhledem k tomu, že jsem se na měsíční kurz přihlásila v půlce ledna a je teprv konec ledna a já už píšu tenhle článek, tak asi tušíte, že se ze mě a crossfitu nestali zrovna parťáci...

A zde jsou důvody, proč jsem byla jen na dvou trénincích (shame on me!)

1. Za prvé - což není chyba crossfitu - lekce začínala ve 20h večer, to už jsem mohla tušit, že mně,  které po 21.h vypíná vnímání a potřebuje spát nebo alespoň ležet ve vaně, tenhle čas nebude dělat vůbec dobře a z tréninku se budu ploužit, jako ze školy s třídní důtkou. Ale to jsem prostě já, jsem takhe od přírody nastavená, potřebuju brzy chodit spát, protože brzy vstávám.

2. Musím říct, že trenéři byli super, tady bych určitě nemohla nic vytknout. Jen když to vezmu globálně, tak mi tenhle přístup - za pár minut se nauč dřep s činkou / klik / shyb atd. a pak to jeď na čas ve workoutu, je dost nesympatický. Kdo v dnešní době má tak dobrou mobilitu, že může jít ihned na dřep s váhou na zádech? Hrstka lidí. Ten zbytek by to měl drilovat do té doby, než ho k tomu tělo pustí a nezraní se. Tohle mi asi vadí na crossfitu nejvíc. Lidi chtějí ihned zvedat, dřepovat s činkou, protože je přeci trapný, zůstat nějaký čas na goblet squatu nebo jenom pracovat na mobilitě. Ale co budete dělat, až se zraníte? Litovat, že jste chtěli být cool? To už bude pozdě...

3. Když jsem viděla na youtube videa z crossfit závodů, ti lidé měli můj obdiv ( a stále mají!). Vypadá to docela hezky (když se to umí). Ale to jsou profi crossfiteři, kteří dřou x let. Já si při svém prvním workoutu přišla jako po obrně. Dřepy s kettlebell, angličáky a sklapovačky, x opakování na čas. Nohy byly v pohodě, ale břicho pálilo jako blázen a sklapovačka ke konci u mě vypadala, jako když se chci zvednout ze země po dvou litrech vína. No, škoda, že mě nikdo nenatáčel, docela byste se zasmáli :-D

4. Po této krátké zkušenosti trénování ve skupině jsem zjistila, že jsem takový tréninkový asociál. Lidi kolem sebe vůbec nevnímám a soustředím se jen na sebe. Což mám vlastně i v gymu celkově, když jdu cvičit sama. Umím se od lidí "odepnout" a soustředit se na bell, činku, striktní provedení atd. Což je pro cvičení určitě ten nejlepší způsob, být soustředěný a nenechat se rozptýlit okolím.

Takže, když to sesumarizuju. Moc si vážím svého chytře sestaveného tréninku s kettlebell, velkou činkou a vlastní vahou. Tréninky mají hlavu a patu. Tím, že jedu x týdnů/měsíců ty samé cviky, cykluju tréninky a nejedu do selhání, tím se zlepšuju a posouvám dál. Musím uznat, že crossfit tréninky jsou náročné, holky dřou mnohem víc než já na svých trénincích, ale otázkou je - zlepšují se, jsou silnější? Navíc, my ženy to dnes máme těžké - cykly, hormony, stres v práci, jsou na nás kladeny vysoké nároky...Tak proč ještě svoje tělo stresovat extrémně náročným tréninkem?
Asi umím pochopit lidi, kteří např. sedí celý den v kanclu a pak potřebují vypnout tím, že se zničí na tréninku. Každý máme svůj způsob odreagování.
Ale ten můj není v tom, zničit se, jet do selhání a druhý den si skoro nesednout na záchod. Já miluju kettlebelly - a ano, např. snatche jsou kolikrát do selhání, ale pořád je to o technice, jakmile mi ujíždí technika, nepokračuju dál, protože to je o zranění. Mám ráda cvičení s vlastní vahou - vždyt není nic krásnějšího než striktní shyb.

A jsme u další věci - technika. Já cvičím technicky dobře, nebo se tedy o to aspoň snažím :-) A vypadá to krásně. Ano, i se 100kg na čince, troufnu si říct, že ten deadlift u mě vypadá hezky. Nechceme přece vypadat jako Hrbáč, že? :D
Ale ve workoutu, kdy musíte udělat co nejvíc opakování za daný čas, už to absolutně není o technice, vypadá to dost ošklivě a jak říkám, přišla jsem si jak po obrně :-)

Trocha toho humoru....

Samozřejmě, každý jsme stavěný pro něco jiného, ale já tu píšu o sobě a svých prioritách. A tou mojí je chytré cvičení, díky kterému mám výsledky jak v rozvoji síly, tak v tom, že jsem se svou postavou čím dál spokojenější :-)

Takže pojďme se hýbat, ale chytře, tělo nám bude jen a jen děkovat :-)

Zdar a sílu!